Červen 2008

Zlá pravda

29. června 2008 v 7:35 | Marty |  ♥ LOVE story
Zlá pravda
Čtvrtek. Tenhle den si budu hodně dlouho pamatovat. Bylo ráno, asi tak devět hodin, když jsem se vzbudila. Celé dny jsem nemyslela na nic jiného než na ty dva. Cítila jsem, že to Josemu prostě musím říct. Bylo by správné, aby se dozvěděl pravdu. Nemůžu se dál tvářit jakoby nic. Bude lepší, když mu to řeknu sama, než aby se to dozvěděl později od někoho jiného.
Šla jsem se tedy osprchovat, potom jsme sedla k počítači a napsala Josemu e-mail, že se s ním potřebuji sejít a že si musíme vážně promluvit. Bylo to těžké, ale zase moc důležité.
Po chvilce odepsal: "Co se děje, slečno moje? Něco se stalo?" "Stalo!", byla moje rychlá stručná odpověď.
Nervózně jsem přešlapovala u okna a dívala se ven. Přemýšlela jsem jak mu to řeknu. Ani trochu se mi do toho nechtělo. Potily se mi ruce a zrychloval tep. Celé tělo se mi třáslo a cítila jsem jak se mi svírá žaludek. "Měla jsem to nechat na jindy, tohle prostě nezvládnu.", myslela jsem si. Napadaly mě ty nejrůznější myšlenky o tom, co mi asi Jose řekne, jak zareaguje a jak se k celé téhle zapeklité situaci postaví. Ještě pořád byla možnost si něco vymyslet a zamluvit to, jenže to ze mě prostě muselo jít pryč. Ten obrovský balvan co jsem měla na srdci už bych dál neunesla. Cítila jsem, že to musím říct, ať se stane cokoliv. I když jsem předem věděla, že to nic dobrého nevěstí. Jenže jsem to v sobě už nedokázala dál držet a nejspíš ani nechtěla.
Najednou někdo zaklepal. Měla jsem strach. Klepala jsem se ještě víc než předtím. "Dále." vysoukala jsme pracně ze sebe. "Ahoj ty můj poklade!", řekl a zaklapl za sebou dveře. Bylo mi víc a víc úzko a nevěděla jsem jak začít. Při pohledu na něj se mi v koutcích očí objevovaly slzy. Padla jsem mu kolem krku a pevně ho objala. Lítostně mě tiskl v náručí a hladil po vlasech. Neměl ani ponětí o tom, co se mu právě chystám říct.
"Je to zlé?", zeptal se. "Moc zlé!", smutně jsem odpověděla.
U něj v náručí jsme se cítila tak v bezpečí, že tenhle okamžik považuji za nejkrásnější v ten den.
Odhrnul mi vlasy z obličeje a něžně mě políbil na tvář. Potom mě políbil znovu. Tentokrát na ústa. Už jsem to v sobě nedokázala dál držet, odstoupila jsem od něj a vydala ze sebe smutně a tiše: "Musím ti něco říct!" "Co?" Nevěděla jsem jak začít. "Moc tě miluji!", řekla jsem drkotavým hlasem. "To já přece vím.", usmál se. "Taky tě miluji." Sklonila jsme hlavu a zamumlala: "Udělala jsem něco, co nevím jestli mi odpustíš, pokud mi to vůbec budeš moct odpustit. Udělala jsem opravdu strašnou věc." Nechápavě se na mě díval. "Tak zlé to snad nebude." "Nevím jak ti to říct, nechci ti ublížit." V tu chvíli Jose zvážněl, zvedl mi hlavu a upřeně se mi díval do očí. "Řekni to! Čím mi nechceš ublížit? Máš někoho jiného? Tomu snad ani ty sama nevěříš." "Ano!", řekla jsem rychle a bez váhání, abych to už měla konečně za sebou.
Tak skleslého, jako v ten okamžik, jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Bylo vidět, že ho to opravdu ranilo. "Proč? Proč?", vyptával se. Byl hodně naštvaný, ale zároveň ještě mnohem víc smutný.
"Bylo to jen pár polibků." "Kdo?", skočil mi do řeči. "Kdo se s tebou …. Znám ho?" "Alejandro." Udiveně se podíval. "Jak jsi mohla? Jak jste mohli oba? Proč? Miluji tě!" "Já tebe taky." "Tak sakra proč?", vyptával se. "Nevím! Nevím. Něco k němu cítím. Nevím jestli se tomu dá říkat láska, ale je to hezký cit. Možná ti přijde, že je to hloupé, ale nejspíš vás miluji oba dva."
Otočil se a chtěl odejít. "Počkej!", zavolala jsem na něj. Otočil se za mnou a nepříjemným tónem řekl: "Nech mě být! Potřebuji být teď chvíli sám. Musím o tom co jsi mi právě řekla hodně přemýšlet." "Jedno, alespoň jedno hezké slovíčko mi řekni!", prosila jsem ho. "Zlomila jsi mi srdce, ale nemůžu tě jen tak přestat milovat. Takže to jediné hezké co ti teď můžu říct je, že tě stále miluji.", řekl a odešel.
Stála jsem uprostřed pokoje a po tvářích mi tekly slzy. Bylo mi ho hrozně líto.Ublížila jsem milovanému člověku a to se nedá jen tak odpustit. Mnohem hůř se odpouští někomu, koho si vážíme nejvíc na světě a ani omylem si nepřipouštíme, že by nás někdy mohl tak moc zklamat, než kterémukoliv nepříteli. V uších mi stále dokola zněla jeho poslední slova: "Jediné hezké co ti teď můžu říct je, že tě stále miluji." "Také tě miluji!" ,řekla jsem nahlas.
Cítila jsem se teď jako největší potvora na světě a přála si, aby mi odpustil. Znovu jsem si kladla ty proklaté otázky. Teď mnohem víc než předtím. Co se bude dít dál? Co mám dělat?